Krveprolití v Běchovicích 17. června 1848

Běchovice byly první stanicí jediné železnice, která tehdy spojovala Prahu přes Českou Třebovou a Olomouc s Vídní.

Běchovice se vyhlédl generál Windischgr”atz za hlavní místo k prohlídkám vlaků do prahy přijíždějících a z Prahy odjíždějících. Rytmistr princ Hugo Windischgratz odebral se tam hned na úsvitě dne 17. června 1848 se svou švandronou husarů. Mimo to tam stály 9. a 10. setnina pluku Latourova pod velením setníků Fialky a Elvenicha, prapor Khevenhullerova pluku a několik děl.Husaři stáli v nádraží vpředu vpravo, obě setniny “ latouráků “ nalevo. Venku před nádražím byl prapor Khevenhullerův.

Dle časopisu Bohemia ze dne 6.8.1848 proběhly události takto:

„Velitelem nádraží byl rytmistr od Palatinova husarského pluku, princ Hugo. U každého vlaku, který projížděl , dal lokomotivu oddělit a přehrady nádraží zavřít. První přijel osobní vlak z Prahy, v němž byli téměř jen bezbranní. Druhý vlak přijel od Ouval, směrem do Prahy. Vagon za vagonem bel prohledán,nikde však nenalezena zbraň. Brzo po šesté přijel dlouhý vlak od Prahy s kolínskými, slatiňanskými a jinými, kteří byli včera do Prahy odjeli a v němž bylo ,mnoho studentů a z Prahy prchajících. Přehrady nádražní se zavřely, lokomotiva odjela kus cesty a zazněl povel – zbraně vydati. Pěchota a husaři přiblížili se, aby brali zbraně. Různé pušky,píky, štuce, bodce, nože, šavle, několik praporů a bubnů bylo vydáno, při čemž vojáci příkře si vedli a na povstalce doráželi. Tu padla prý rána. Opět jedna z osudných ran, o nichž nebylo zjištěno, odkud a kde se vzaly. Husaři přeskákali hrazení a pálili z pistolí do vlaku a cestujících. Pěšáci přijaté pušky obraceli proti vlaku a vypalovali je dovnitř vagónů, neohlížejíce se na to, že tam byly ženy a děti. Lidé, aby unikli smrti, skákali z vagónů. Nyní však nastal po nich pravý shon. Bodáky, pažbami a šavlemi pěšáci a husaři doráželi na jednotlivce. Rytmistr dal rozkaz, aby všichni zůstali ve vlaku, avšak vojáci sami tahali z prvních vagónů studenty a jiné osoby a s kletbami bodali do nich a bušili. Hnali je do nádražní budovy, kamž i jiní prchli, jmenovitě ženy s dětmi. I do budovy bylo však stříleno.

čestně choval se setník Fialka, spisovatel český, který s nasazením vlastního života stavěl se proti rozkaceným vojákům, s nimiž v rubání lidu závodili i někteří důstojníci. Fialka vrhl se i proti zástupu husarů a byl v nebezpečí, že od nich bude posekán, kdyby mu vlastní vojáci jeho nebyli přispěli na pomoc, při čemž dva byli ranění.

Posléze byl vlak seřazen. Těžce ranění, pokud nemohli z místa, ostali v Běchovicích. Jiní, krvácejíce z ran, z nichž některé byly smrtelné, sténali ve vlaku. Když však vyjížděl, bylo z vlaku viděti, jak voják do polí prchajícího mladého truhláře zastřelil, bodákem pak propíchl a mrtvolu hodil do strouhy. Jeden raněný zemřel než vlak stihl dojet do Ouval. Zde teprve raněným byla poskytnuta lidská pomoc. Odvlečeni ke studni, kde zející jejich rány byly vymývány. Vlak ten byl vůbec nešťastný. Za Ouvaly odtrhlo se několik vagónů což způsobilo nové zdržení a u Českého Brodu byla srážka s vlakem ku Praze jedoucím zblízka, zamezena byvše jen silným bržděním z obou stran.

Dle údajů běchovická seč si vyžádala  mrtvých. Kutnohorští měli 21 raněných, kolínští 30 a čáslavští ještě více. Z raněných ostal nejeden po celý život mrzákem.“